Boston: město zákona?
Přátelé ji od práce načerno zrazovali. V Bostonu se prý práce hledá těžko, navíc je tam podle slov Anny všechno „tip ťop“. Prostě pro nelegální práci dost přísné podmínky. Anna se ale zařekla, že si práci najde a na negativní rady zapomene, a vyplatilo se!
„Práci jsem hledala v lokálních novinách, pak jsem také sledovala cedule vyvěšené všude po městě, které hlásaly nabídky práce. („wanted“ nebo „hiring“) Do třetice jsem hledala a nakonec také našla přes server http://www.craigslist.org.“ Jedná se o stránku, kterou používají Američani po celém světě nejen při hledání práce, ale také pro prodej věcí nebo pronájem bydlení. „Na stejné stránce jsem také narazila na inzerát mladé Američanky, která se chtěla učit česky. Učení mi vynášelo 25 dolarů týdně.“
Během týdne hledání se zúčastnila několika pohovorů. „Ty probíhají většinou tak, že vyplníš takový bílý formulář, buď přímo tam a pak se ozvou sami, nebo ho vyplňují rovnou s tebou a ptají se na doplňující informace. Zásadní byla kolonka "are you eligible to work in USA“, kde jsem po pravdě odpovídala, že ne.“
Na jednom z pohovorů se jí kvůli tomu dokonce vysmáli, ale jinde byli zklamaní. „V seniorském centru jim bylo hrozně líto, že jsem tam nelegálně, že by mi moc rádi práci dali, ale bohužel v tomto typu služby nutně potřebovali "social security",“ dodává Anna.
„Připravovačka a sendvičářka“
Nakonec sehnala job v bistru se snídaněmi a obědy. Anna měla štěstí, že právě hledali nový personál, a tak jim padla „do rány“. „Můj první úkol bylo krájení zeleniny, někdy až deset kilo denně, péct slaninu, to asi 5 kilo denně, a dělat volská oka, zhruba 60 kousků. Navíc jsem ještě „skákala“ rovnat krabice v chlaďáku a myla nádobí. Moje pozice byla „prep person“. Později jsem povýšila na „sandwich person“ a připravovala jsem snídaňové bagely. Někdy to byla opravdu hoňka – třeba 20 čekajících sendvičů!“
Anna se musela rychle naučit, co je co, a hlavně jaké ingredience patří do jednotlivých sendvičů. Ze začátku byla pomalejší: „Nevěděla jsem, co je „sprouts“, směje se Anna. Občas se stalo, že hotové sendviče musela i roznést hostům nebo odnést catering do luxusních kanceláří. Bylo to docela srandovní s mým přízvukem, když jsem názvy jídel neuměla pořádně vyslovit“ říká Anna.
Uniformu nosit nemusela, jen tričko s nápisem „kitchen crew“. „To jsem si mohla nechat jako suvenýr!“ Těsně potom, co odešla, ještě majitelé poručili nosit kšiltovky. „Ještě že jsem se tomu vyhnula,“ usmívá se. Absolutní nutností však byly igelitové rukavice. Na nic se nesmělo sáhnout holýma rukama. „Zapařené ruce po osmi a půl hodinách byly normální. Horší bylo, když jsem se řízla nebo spálila o troubu.“
Ze začátku si Anna vydělávala 9 dolarů na hodinu, později jí plat zvýšili na 10 dolarů. Do bistra chodila většinou od půl sedmé, někde trochu později. Při pauze na oběd si mohla dát cokoliv z nabídky. „Koukali na mě s podivem, když jsem si dala polívku, sendvič i salát, protože tam na takové množství k obědu nejsou zvyklí,“ směje se.
Zaměstnavatelé byli přívětiví, kuchyni šéfovala Běloruska, která rozuměla, když Anna volala třeba „where is ananas?“. Když potřebovala odejít dřív nebo den volna, vždycky jí vyšli vstříc. „Během těch tří měsíců jsem si v kuchyni našla pár opravdu fajn přátel,“ dodává ještě Anna.
Text: Jana Samšuková
