reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

 

Seriál na Studenta.cz

Netradiční brigády

Netradiční brigády

Netradiční brigády z domova i zahraničí očima lidí, kteří jim zasvětili část svého života.

Všechny díly seriálu zde

"Žiju si svůj sen," říká studentka Hanka, která se na Borneu stará o želvy

29.1.2014 / Studentský život

O Indonésii mluví už jako o svém domově a pomoc ohroženým mořským želvám se stala její životní prioritou. Hanka Svobodová, sedmadvacetiletá dívka, která v březnu odlétá jako dobrovolnice do Indonésie už po páté, nám vyprávěla o své vysněné práci, o svém životě mezi mořskými želvami, o svém projektu a misi a o tom, že žije svůj sen. I když prý není vždy růžový...

Kdy jste se rozhodla svůj život nasměrovat k pomoci mořským želvám?

Myslím, že jsem se tak už narodila. Rodiče mi často vyprávějí, že se mi jako dítěti líbila zvířata s domečkem. Nosila jsem domů šneky a chtěla je chovat. První želvu jsem dostala za vysvědčení v první třídě. Od té doby jsem o želvách a plazech hodně četla, zajímalo mě, odkud pochází, s jakými problémy se potýkají a jak jim my lidé můžeme pomoci. V 18 letech, o prázdninách po třetím ročníku na gymnáziu jsem se vypravila do Mexika pomáhat jako dobrovolník v projektu na ochranu mořských želv. Tam jsem poprvé naživo viděla nejen mořské želvy, ale také to, že když jsou zvířata chráněná zákonem, na papíře, neznamená to, že je lidé chrání i doopravdy v každodenní realitě. Tehdy jsem se rozhodla, že jim chci pomoci a tehdy vlastně začal fungovat můj projekt Mořské želvy.cz. Webové stránky, skrz které informuji o své práci, misi a vizi.

Co následovalo potom? Jaké další cesty jste podnikla, než jste si zamilovala Indonésii?

Vždycky se mi líbilo v tropech, po návštěvě Mexika jsem začala jezdit do Asie. Cestovala a účastnila jsem se dobrovolnických programů v Indii, Thajsku, Malajsii, Bruneji a Singapuru. Vždycky mě ale hodně lákala právě Indonésie. Je to země tak veliká, že zde najdete úplně všechno. Korálové útesy nejstarší a nejkrásnější na světě ale i tropický deštný les, několik tisíc metrů vysoké hory a sopky, ale i klidná rýžová políčka. Jsou tu želvy, ale i orangutani, sloni, manty. Kromě přírody mě na Indonésii ale fascinují i její obyvatelé, jsou milí, usměvaví a vždy ochotní pomoci. To se mi hodně líbí, často se mi po návratu do Čech stává, že se cítím zvláštně. Zpětně si myslím, že je to asi i tím, že si tu lidé často stěžují, mračí se. 

Jak se dalo skloubit vaše studium a cestování?

Studium a cestování se dalo skloubit skvěle, byla to pro mě krásná doba. V červnu jsem se vždy snažila co nejdříve udělat všechny zkoušky, a pak jsem měla až do října čas a jela jsem někam daleko. 

Jak jste se do Indonésie dostala poprvé?

Když jsem studovala na katedře Ekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze, kde jsem se mořskými želvami a příčinami jejich ohrožení zabývala ve své bakalářské i diplomové práci, dostala se ke mně informace, že indonéské velvyslanectví v Praze prostřednictvím programu Darmasiswa posílá do Indonésie zájemce o studium. Vybrat si můžete z několika témat, lze studovat tanec, indonéskou batiku, místní jazyk a mnoho dalšího. Já si vybrala studium indonéštiny, chtěla jsem v Indonésii pomáhat se želvami a věděla jsem, že anglicky tu mnoho lidí nemluví. Vybrali mě a já odjela na Sumatru. Strávila jsem tam tehdy 8 měsíců.

To je úžasné. Jaké bylo studium, a co vaše bydlení?

Bydlela jsem na koleji jako místní studenti. V pokoji jsem byla ještě se studentkou z Maďarska a jednou holkou z Mali. Celkově bylo na univerzitě UNAND v Padangu 8 cizinců. Měli jsme sprchu, turecký záchod a malou místnost s palandami. Hned vedle čtyřpatrového domu s pokoji byla jídelna a pak dům, kde bydleli kluci. 

Jak jste našla práci v Turtle foundation (nadace na ochranu mořských želv – pozn.red.), se kterou spolupracujete v současné době? 

To, že dnes pracuji pro Turtle foundation, je velká náhoda nebo možná osud. V době, kdy jsem v Indonésii studovala, jsem ve volnu navštěvovala střediska na ochranu mořských želv v okolí. Viděla jsem, jak jsou nekvalitní a pomáhala v nich. Kromě toho jsem ale trávila čas s kamarády, třeba na koncertech. Na jednom koncertu účinkoval německý dirigent a překladatelku mu dělala paní, která měla na tričku napsáno Turtle foundation. Zeptala jsem se, kde tričko koupila nebo co má s želvami společného. Byla to vedoucí Turtle foundation. Povídaly jsme si, přečetla si mé práce o želvách (diplomku v angličtině, nějaké články a závěrečnou práci na univerzitě v indonéštině) a pozvala mě nejdříve jako dobrovolníka na projekt na Borneo. O rok později už jsem tam jela jako odborný poradce a letos od března se stanu vedoucím projektu v Indonésii.


Jak vypadá váš den v Indonésii?

Když jsem na ostrově, vstávám v půl 6 ráno, obejdu ostrov a počítám, kolik želv v noci nakladlo vajíčka. Snůšky, které jsou blízko vody a hrozí jim zatopení přílivem, přenášíme do bezpečí. Pak se nasnídám a jdu si zaplavat. Moře je tam krásné, miluji tu tyrkysovou vodu plnou ryb, mant, želv a korálů. Přes den odpočívám, spím, čtu si, píši, místní zaměstnanci vyrábí přívěsky ve tvaru želv z kokosových skořápek. Odpoledne uklízíme pláž od odpadků, které každý den přináší příliv, a večer pak pomáháme malým želvám z hnízd, tak aby je na cestě do moře neohrožovali predátoři. V noci pak samice na ostrov kladou vejce, my hlídáme na pláži a bráníme tak tomu, aby vejce kradli rybáři. 

Odjíždíte někdy pracovat také na pobřeží?

Ano, na pobřeží se snažíme vzdělávat místní obyvatele. Zaměřujeme se hlavně na děti. Hrajeme si s nimi ve školách. Vytvořila jsem kvůli tomu deskovou hru i pexeso. Snažíme se vysvětlit lidem, že by neměli brát z pláží želví vejce ani je kupovat na jídlo. Důležitá je také práce s obchodníky, nabízíme jim na prodej přívěšky ve tvaru želv z kokosových ořechů, na oplátku ale musí přestat prodávat náramky z želvoviny. Pracujeme i s turisty, aby věděli, že není dobré takové produkty kupovat.


Co vás čeká v březnu – až odjedete na Borneo? 

Budu žít v oblasti Berau – částečně na ostrůvcích, částečně na pobřeží, znám to tam, znám i lidi, s kterými budu pracovat na rozvoji všech těch aktivit, o kterých jsem již mluvila. Moc se na to těším. Ve městě budu bydlet v běžném bytě, na ostrově pak s místními ochranáři. Máme malý, ale hezký domek společně s místními zaměstnanci Turtle foundation. Je to jednoduché ubytování, žádný přepych, ale mně se to líbí. Na stromě mi visí houpací sít a 10 metrů od dveří je moře.

Žijete si svůj sen. Ale necítíte se někdy trochu osamělá, tak daleko od domova?

Tahle práce je něco, co miluji. O tom, co dělám, jsem vždycky snila, neměnila bych za nic na světě, ale trefila jste do černého, má to i svá negativa. Jedním z nich je samota. Mám spoustu přátel, někteří mě přijedou i navštívit. Jsem vlastně pořád napůl doma a napůl ve světě. Ta vzdálenost mi vždycky dost nedobře zasahovala do vztahů. Ostrov, který se dá obejít za půl hodiny, není místo, kde by člověk s jiným zaměřením získal práci...  Mužům přirozeně vadí, když jim povím, že na několik měsíců odjedu. Je to těžké, ale teď chci žít převážně v Indonésii. Uvidíme, jak to dopadne! Věřím, že věci jsou tak, jak mají být.


K dobrovolnické práci v Indonésii se můžete připojit i vy. „Pokud budete chtít, přijeďte se podívat, můžete i pomoci. Dobrovolníci jsou u nás vítáni,“ vzkazuje Hanka. Veškeré informace o Hančině projektu a misi najdete na jejích stránkách, kde si také můžete přečíst její deník z cest, nebo plánované akce, přednášky nebo novinky z této oblasti a také, jak můžete pomoci i vy. Sledujte ji také na Facebooku.

Text: Jana Samšuková
Foto: Hanka Svobodová

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama